8.12.2003

Už je to tady. Zima nám začala a zastihla mě naprosto nepřipravenou. Teda panička sice říká, že to je zatím jen podzim, ale mě neoblafne. Tohle je zima, a to pořádná. Každé ráno, když jdeme na procházku, vypadá to, jako bych byla postižená, protože chodím střídavě po třech nožičkách, nebo jako baletka po špičkách. Ale když ono to táááák studí do tlapek. Musím ale říct, že styl chůze po třech jsem propracovala k obdivuhodné dokonalosti. Sice to není zrovna nejdůstojnější, ovšem pud sebezáchovy velí svoje.

Mluvíme-li o pudu sebezáchovy - ten skoro žádný nemám. Kdykoliv vidím nějakého psa, můj pud sebezáchovy se schová do drápku na malíčku zadní nohy a pro jistotu ani nevykukuje. Což mi samozřejmě velí neohroženě se pustit do svého protivníka. Samozřejmě formou hry. Jelikož každý pes není tak hravý, nebo se mu nelíbím (nechápu proč???), obyčejně to končí mým řevem a zběsilým úprkem k paničce. Zatím se mi skoro nic nestalo, protože paníčkové dokázali vždy včas zasáhnout, jen dvakrát mě kousnul pudl. Chápete tu potupu?? Pudl!!! Pokojové zvíře, podle mého absolutně neschopné jakéhokoliv boje, mne!! bígla dvakrát štípnul do kožíšku. Ale já si to pamatuju a jen co povyrostu, já mu proženu ťapky. Teda, nic proti pudlíkům, ale uznejte, tohle přeci nemůžu nechat samo sebou.

Tááák počásko se nám umoudřilo, takže je všude bláto a čvachtanice. Ani nevím, jak se to stalo, ale vznikla z toho historka: Já, hektar rozbahněného pole a vrány. Totiž ono to zase (jako ostatně vždy) začalo naprosto nenápadně. Šly jsme si to takhle jednou s paničkou na procházku kolem mateřinky. V tom by ostatně problém nebyl, kdyby ta mateřská škola nestála hned u pole. Pokud jsem se o tom zapomněla zmínit - jsem už velká holka, takže vodítko skoro nepoužívám, pouze pokud chci, aby páníčkové šli tam kam chci já. Takže si to tak vykračuju bez vodítka a hlídám, aby paničku nepřepadl nějaký nepřítel a v tom jsem je uviděla. Celé hejno černých nepřátel. Chtěla jsem nejdřív zkusit dojednat mír a vysvětlit jim, že jen procházíme kolem, jenže jakmile jsem se přiblížila, oni uletěli. To prostě jsem prostě musela považovat za výzvu. Takže nedbaje paniččina řevu, vydala jsem se na válečné tažení. Co vám mám povídat, prohnala jsem je tak, že zmizeli všichni do jednoho. Holt, když se takový beagle jako já dá do boje, to se nepřítel třese a dá se na zbabělý úprk. Jenže pak jsem se dala na úprk já, vidouc rozběsněnou paničku, jak pro mě letí, celá podivně lesklá a páchnoucí, řvoucí cosi o tom, že mi vypráší kožich. Jako chytrý pejsek jsem počkala, až jí dojdou síly a potom na ní počkala, nechala se připnout na vodítko a odvedla si paničku domů. Myslím ale, že v tu chvíli nikdo netušil, co jsem vlastně za pejska. Všechna moje bílá místečka byla najednou černá a já vypadala jako cosi z bláta a slámy neidentifikovatelné barvy a tvaru. Takže závěrem musím říct, že se mi to honění vran pěkně vymstilo. Sice jsem nedostala od paničky, ale zato mě doma hodila do vany a drhla mě a šamponovala a vůbec…. Nemám ráda koupání!!! Myslím, že hned tak zase vrány honit nepůjdu.

Jinak se u nás zase nic moc neděje. Naučila jsem se štěkat na povel. Tedy pouze pokud se mi zrovna chce. Nejlíp se mi štěká s páníčkem, paničku v tomhle okázale ignoruji. Štěkám na ni pouze pokud v kuchyni kuchtí nějakou dobrotu a delší dobu jí nic neupadne. Ještě pořád jsem nepotkala žádného beaglího kamaráda, což je docela škoda, protože prohánět se s pejskama starých paní, co nosí oblečky a pořád se bojí, aby se neumazali je nuda.

A ještě něco - dostala jsem svojí ponožku, kterou si můžu kousat!!! (pozn. paničky - kousala jí přesně pět minut, než se jí začaly líbit moje silonky). Svou techniku zcizování věcí stále ještě propracovávám a musím říct, že se mi to obdivuhodně daří.

Naučila jsem se krást tyčinky na čištění uší. Celou jí narvu do tlamičky a koušu a koušu a když náhodou zmerčím, že se někdo blíží, schovám tyčinku pod jazyk a dělám, že nic. Můj andělsky nevinný pohled je prostě zárukou toho, že mě podrbou za ouškem a žádné pátrání po tom, co mám v hubě se nekoná. Párkrát mi to vyšlo, ale človíčkové mě vždycky prohlédnou… áááách jo.

Taky mi vypadly 3 zuby. Jeden ve předu, ale ten už mi roste a potom oba spodní špičáky… takže jsem bežžubá :o) Nikterak mi to nebrání v kousání rohů u povlečení, kradení a následném ničení ponožek, podprsenek, kapesníků (na ty se poslední dobou specializuju) … Takže pořád dokola musím člověkům vysvětlovat, že tak už to chodí, že někdo se stará o to, aby se ty věci nikde neválely. Není nad to, když jsou poctivě uklizené v mém pelíšku. V praxi to vypadá tak, že já pořád dokola uklízím a páníčkové mi to pořád hatí a tak dokola a dokola…