27.10.2003

Tak už jsem tady zase. Nějakou dobu jsem se neozvala, ale to neznamená, že jsem zahálela. Naopak, zdařile jsem pokračovala ve vymýšlení lumpáren a dráždění nervů mých páníčků :o)

Začalo to úplně nenápadně raním venčením… Moje panička se mnou každé ráno chodí na „zdravotní procházku". Držíce se rady, že když budu často bez vodítka, naučím se k ní přijít a snad dokonce i poslouchat (naivita mých človíčků občas nezná mezí…), mě panička každé ráno pouští (v naději, že se třeba vrátím), abych vykonala ranní rozcvičku. To ovšem trvá jen do chvíle, kdy poctivě počůrám travičku v okruhu 10 metrů a taky…. no vždyť víte co. Až do té chvíle by se dalo říct, že jsem hodná pejska. Jenže potom paničku vždycky napadne ta hloupost - jít domů. Jak můžu jít domů, když jsem nestihla přečíst psí noviny, prohnat pejsky ze sousedství a tak? Takže jistě souhlasíte s tím, že se nedám jen tak chytit. V praxi to vypadá tak, že nechám paničku dojít tak na půl metru ke mně, zavrtím ocasem a zdrhám rychlostí světla. Když to trvá tak 10 minut a uznám, že panička se dostatečně potí, naberu kurz domů a nechám si naložit oooobrovskou snídani.

No to byl můj první „průšvih" (on by to ani průšvih nebyl, kdyby se stejný scénář neopakoval den co den L ovšem panička nějak těžce nese, že se na nás půl sídliště dívá místo televize). A od té doby se to se mnou táhne…. Ovšem nic z toho není vlastně moje vina. Všechno je způsobeno nemožnými požadavky mých páníčků. Tak si třeba vezměte tu story s psím hovínkem. Našla jsem ho s páníčkem a opravdu stálo za to J. Já jsem usoudila, že nejlepší věc, co s ním udělat (aby do něj páníček náhodou nešlápl) by byla se v něm vyválet a tím ho zneškodnit. A taky jsem to udělala!!! Nedovedete si představit, co se strhlo potom. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem musela pod sprchu (no, vzhledem k tomu, že se mnou byl páníček a nikoliv panička, nepříjemná koupel postihla jen nejvíce postižené místo, což byl krk. Abyste rozuměli, můžu se spolehnout, že panička by mě do té odporně vonící vody hodila celou). Navíc mě čekalo děsný pokárání (nechápu proč.. holt každý dobrý skutek je po zásluze potrestán, já jen chtěla zachránit páníčkovy boty a možná i dobrou pověst).

Tak to byl průšvih číslo dva a ten třetí.. no nevím, jestli ho mám prozrazovat, ještě stále na něm pracuji. Abyste to pochopili správně - koušu si košík. Je to hrozná nuda čekat, až se někdo uráčí vrátit z práce a navíc - můj koš je proutěný :o) takže co by každého správného psa napadlo????? Rozkousat! Už mám hotovou skoro celou přední stranu, heč! Na druhou stranu, začínám být trochu na pochybách… Nikdo neječí, neřve, nerozčiluje se prostě ticho po pěšině. Jen panička mi řekla, že jsem trouba, že až si to sežeru, budu spát na podlaze… JÁ?????? Na podlaze????? NIKDY!!!!! Oni mají tak velkou postel, tam se klidně vejdu s nima. Nakonec, co je mi po košíku???? Až zas nahodím ten svůj „smutnej" obličejík….tssss však oni mi nové bydlení koupí J

No a pokračujeme směle k průšvihu číslo čtyři. Ale ten je vážně hroznej. Já totiž kradu!! Hlavně ponožky z topení a kapesníky. Mám přesně vytipováno, kam to páníčci schovávají. To byste viděli, ten rachot, když si poctivě ukradu nějakou tu ponožku :o) Pro ostatní beagly, mám zaručený recept, jak ukrást, co chcete. Musíte předstírat, že si hrajete a nenápadně se blížit k danému předmětu. Pak, ve vhodné chvíli po něm skočit a hurááá do pelíšku, protože co je doma, to se počítá J .Tohle mi vážně prochází, ti moji lidi si nikdy nemyslí, že by měli mazaného pejska J. Nebo se plazím, ale to panička hned vidí a mooooc nahlas se směje, takže mi to moc nevychází …

Tak to by bylo prozatím vše. Vlastně ještě ne. Už mi jsou skoro 4 měsíce a poctivě se učím sedni, přines, pac a podobně. A docela mě to baví (pokud človíčci mají při ruce dostatek pamlsků J) a dokonce mi to jde. Taky rostu, už ze mě bude opravdu velká slečna. A héééézzzkááá … J Tak zatím ahoooooj a zase někdy